Stanoviště 2 – Obroková 1

Její krásu obdivoval i dánský pohádkář Hans Christian Andersen, který v roce 1841, projížděl městem Znojmem. Jel dostavníkem z Vídně přes Jihlavu do Prahy. Do svého deníku si zapsal:

„Znojmo má velkou věž s osmi menšími kolem“, a že pod ní na náměstí právě se odbýval trh.

 

Věk nezdolal štíhlou krásku,

přes pět set sedmdesát let tu stojí.

Poznala války i lásku,

s dějinami Znojma se pojí.

 

Radniční věž

Mistr Mikuláš ze Sedlešovic slíbil Znojmu, že postaví věž, jaké se široko daleko žádná nevyrovná. Konšelům se jeho návrh líbil, ale Mikuláš stále nebyl spokojený s tím, jak by věž měla vypadat. Obával se chvíle, kdy dojde na střechu, která by měla jeho dílo korunovat. Když jednoho dne opět prohlížel stavbu, a začal se smiřovat s tím, že ji dokončí podle původního plánu. V tu chvíli začal foukat prudký vítr, až mu odletěl klobouk z hlavy. Rozhlížel se, kam by se schoval, a tu uslyšel, že někdo na něj volá. Neznámá žena ho vtáhla do domu. Ocitl se v  čepičářské dílně. Žena se ho zeptala, jestli ví, k čemu je taková pokrývka hlavy dobrá, kromě toho, že člověka ochrání před špatným počasím. Vysvětlila mu, že tomu, kdo ji nosí, musí slušet. Tak jako jeho věži. Střecha, nebo jak stavitelé říkají helmice, by stavbu neměla jen chránit před špatným počasím, ale také by měla lidem něco připomínat, varovat je a povznášet jejich duši a srdce. Když se jí Mikuláš zeptal, jak by věž měla vypadat, žena mu odpověděla, že každý člověk má v sobě několik špatných vlastností a jeho věž by je měla lidem připomínat, aby se jich vyvarovaly.

Jen to dopověděla, místností projel blesk a začalo hořet. Mikuláš se jako zázrakem zachránil a byl vymrštěn na ulici. Zjistil, že se pergamenu, na kterém si dělal poznámky, nic nestalo a helmici podle kresby dostavěl. Když se odstranilo lešení a lidé ji uviděli, propukli v jásot. Mikuláš cítil, že jsou na svoji věž hrdi a že její krása povznáší duši i srdce, jak to moudrá čepičářka předpověděla.

V šifrách jsme schovali špatné lidské vlastnosti, které symbolizují věžičky radnice. A jaké to jsou?

 

​

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

17, 26, 9, 1        17, 1, 15, 16, 23, 1, 3, 15, 16, 20, 21

 

20, 16, 2, 5, 3, 12, 16, 20, 21      6, 1, 13, 5, 20         

 

17, 16, 4, 13, 5, 27, 1, 23, 16, 20, 21       13, 1, 12, 16, 21, 1    

 

27, 1, 23, 10, 20, 21     15, 5, 15, 1, 23, 10, 20, 21    

 

12, 19, 22, 21, 16, 20, 21                   

      

 

 

Pokud Vás první pověst o věži zaujala, můžete si přečíst ještě jednu.

 

 

Pověst o pekaři

Přímo pod znojemskou radniční věží žil jeden chudý pekař. Dříve u něho nakupovala většina lidí z města. Ale postupně jeho krámek navštěvovalo stále míň a míň lidí. Pekař Janoušek se jen smutně díval, jak lidé chodí jinam nakupovat přeslazené koblihy, přecukrované preclíčky a šátečky plněné sladkým tvarohem. Marně nechával dveře pekárny otevřené, ale vůně obyčejného pečiva nikoho nepřilákala. Většinu toho, co upekl, musel zase semlet na strouhanku, a tak nikdy neměl peníze, aby si on mohl koupit sladký tvaroh, rozinky a jahodovou marmeládu.

Jednou hledali městští radní odvážlivce, který by opravil báně radniční věže. Pekař Janoušek se přihlásil. Vzal si nářadí, žebřík, provaz a košík, do kapsy strčil dva ještě teplé rohlíky a vylezl po schodech až na ochoz radniční věže. Tam vystrčil žebřík a pověsil jej na hák na nejvyšší věžičce a odvážně vylezl nahoru. Dole se začali sbíhat lidé a ptali se „Kdo je ten odvážný člověk.“ „To je přece pekař Janoušek,“ odpovídali druzí.

Když pekař opravil báně, sedl si na ochoz a začal svačit. Vytáhl z kapsy rohlík, ale ten mu vyklouzl a letěl dolů. Lidé na chodníku se nejdříve rozestoupili, pak zase shlukli. „To je přece rohlík.“ A už si na něm starý žebrák pochutnával a vykřikoval: Jé, ten je dobrý.“

Takový zájem o své pečivo pekař Janoušek už dlouho neviděl. Z kapsy vytáhl druhý rohlík a shodil jej dolů. Lidé se však už nerozestupovali, ale natahovali jeden přes druhého ruce po rohlíku. Ten, který jej chytil, ho ochutnal a zakřičel: „Ten je výborný.“ To se pekaři líbilo, rychle spustil nůši se vzkazem, aby mu manželka poslala nahoru všechny rohlíky z posledního pečení. Když se tak stalo, začal rohlíky házet dolů. Lidé je chytali a křičeli jeden přes druhého: „Sláva, prší rohlíky.“ „Ty jsou dobré.“ „Ať žije pekař Janoušek.“

Druhý den měl pekař Janoušek krámek plný lidí. Každý si chtěl koupit jeho rohlíky, dalamánky a chléb.